Zaměstnanci roku

Jak už jsem vám jednou říkala, pracovní morálka na Bali, to je kapitola sama pro sebe. Dnešní ráno se nám to zase jednou potvrdilo. A tak se přímo nabízí, abych se s vámi podělila o několik našich zážitků s Balijci, jakožto s pracovní silou.

Balijci nejsou zrovna pracanti roku. To je o nich poměrně dobře známo. Člověk sem na to jede už teoreticky připraven a tudíž s pocitem, že ho to nemůže překvapit. U nás tomu nebylo jinak. Balijci, ti jsou ale v praxi opravdu ještě jiná liga, než by vás vůbec kdy napadlo. Oni jsou úžasný lidi. Milí, veselí a srdeční. Pracovně jsou ovšem někdy neuvěřitelně (ale fakt neuvěřitelně) pomalí, z našeho pohledu nespolehliví a snaží se si tu práci různě ulehčit (i za cenu, že je odvedená fakt blbě).

A vy tak máte kolikrát čtyři možnosti. Smát se, brečet, zabít je a nebo odjet někam jinam!

Abych byla upřímná, měla jsem tady už chuť na každou, z výše jmenovaných. Převládá ale varianta číslo 1. Snažíme se je brát s humorem a tak se vlastně hodně nasmějeme. Balijci se navíc nikdy nerozčilují, málo kdy na sebe křičí a agrese nebo naštvanost se tu zkrátka netoleruje a nevede. Přijdou k vám domů, 4 dny po domluveném termínu, poví to jejich ,,soryyyyy“ a nasadí tak milý výraz, že se na ně nakonec vlastně zlobit ani nemůžete…Obzvlášť, když vám pak začnou vyprávět, jak nepřišli třeba proto, že se prostě jenom chtěli věnovat dětem a nebo babičce. A ona je to pravda. Teď ale ke slíbeným historkám.

 

Příběh č. 1 – Zahradník.

Když jsme se nastěhovali, tráva na zahradě měla asi metr a flóra tu byla obecně taková hodně bujná. Sekačku jsme neměli, kupovat se nám ji nechtělo a tak to bylo jasný – potřebovali jsme zahradníka. Toho tu má každý, kdo má třeba i jen minizahrádku a tak jsme v tom neviděli problém. Jenže on to problém docela byl. Podotýkám, že nabízíme (na zdejší poměry) celkem vysokou odměnu, protože nechceme být vyděrači a karma by nám to (na ostrově, kde všichni věří na karmu) rozhodně vrátila :D. To si prostě nelajznete..

Náš první zahradník přišel jednoho dne po obědě. Vidím ho, jako by to bylo dneska. Posekal celých 6 m čtverečních a naordinoval si siestu. Sedl si, objednal si pití, dal si 4 cigára a pravil, že je unaven a přijde tedy zítra. No budiž, nespěcháme. Druhý den se celá scénka opakovala. To už tak vtipný nebylo, ale co naděláte. Třetí den přišel, shrabal tu posekanou trávu z předešlých dní na hromádku a vypadaje skoro na smrt vyčerpáním nám opět sdělil, že se vidíme zítra. Nepřišel už nikdy.

Zahradník č. 2 byl moc sympatický chlapík. Představil se, okoukl si terén a požádal nás, jestli bychom mu nekoupili sekačku, jelikož on aktuálně žádnou nevlastní a vážně by se mu hodila. Upřímnost je fajn, ale zahradník bez sekačky je vám asi tak platný, jako taxikář bez auta…

Trojky byly vlastně dva. Přišli, od oka si zahradu přeměřili, upravili cenu a řekli, že přijdou za týden. Nepřišli. Zahradnická ,,firma“ číslo 4 jakbysmet. Akorát nám navíc sklidili úrodu banánů z banánovníku (ano, takhle ty banány dopadly a proto jsme vám je nevyfotili zralé).

Náš nynější zahradník je tedy vlastně číslo 5. A stejně, jako ve filmu: ,,Číslo 5 žije“! Nefláká se, je hrozně fajn a má jen jeden mrňavý neduh – nikdy si nepamatuje, kdy má přijít. Musíme si pro něj vždycky dojet. Asi chápete, že to je po tom všem asi to poslední, co by nám vadilo.

 

Příběh č. 2 – Bazénář.

Toho prvního jsme ,,zdědili“ i s barákem. Byl fajn, ale chodil jen tehdy, když uznal za vhodné. Někdy obden, někdy za 2 týdny. A tak jsme se jednoho krásného dne dopracovali k tmavě brčálovému bazénu (jelikož se rozhodl ignorovat nefunkční filtraci a tvrdil, že se po té součástce zítra už fakt podívá – případně, že je už objednaná a čeká se). Chvíli jsme pak přemýšleli, že se o bazén postaráme sami. Chemii tu ale vedou prapodivnou a opravy taky nezvládneme. Rozhodli jsme se tedy preferovat firmu nad soukromníkem. Ta nám sem posílá našeho aktuálního chlapíka. Funguje bezvadně. Chodí pravidelně a bazén vypadá dobře. Jen nám jaksi ,,opomínal“ asi měsíc měřit pH vody. To se používáním chemie, jak se říká ,,od oka“, dostalo na nadpozemské hodnoty. Svědění kůže po koupačce v takové vodě si umí představit jenom málo kdo…

 

Příběh č. 3 – Elektrikář.

Elektrikáře občas potřebujeme všichni. Ten náš je moc šikovnej. Je s ním ale občas těžký pořízení. Domluvíme se na odpoledne a on odpoledne opravdu přijde. Akorát, že za 4 dny. Protože ho bolela hlava nebo protože si chtěl hrát s dětma..

 

Příběh č. 4 – Kurýr.

Objednali jsme si balíček a očekávali jeho doručení. Byl zaplacenej, měl přijít jednoho čtvrtečního dopoledne a měl ho přivézt řidič DHL. To je velká, spolehlivá firma. Nebude problém, myslíte si. V Bali stylu ale funguje klasicky malinko jinak. Když tu balík ani v pondělí nebyl, jali jsme se volat centrálu. Dostali jsme pokyn k vyčkání doma s tím, že je na cestě, v autě u řidiče a ten ho předá během dopoledne. Nic. Odpoledne jsme podle vyhledávacího systému překvapivě zjistili, že je doručen. Jenže očividně né nám! Začali jsme pátrat po Canggu a víte, kde byl? Na poště. Chlapíkovi se nás nechtělo hledat (ani nám volat) a tak ho jednoduše šoupnul na poštu s tím, že si ho určitě jednou najdeme sami. A měl vlastně pravdu. Sranda je, že tam ten balík ležel už od pátku…na sedačce.

Příběh č. 5 – Uklízečka.

Naše paní na úklid je zlatá ženská. Když jsem ji ale ze začátku viděla, jak zametá koštětem podlahu a pak tím samým koštětem omete ty fungl nové, bílé polštářky na gauči, málem mě ranila mrtvice…Kuba se jí snažil přesvědčit, aby to nedělala. Dělá to pořád. A nám? Nám už je to asi vlastně fuk.

 

Příběh dnešního rána – Příběh č. 6.

Hosti se nám rozhodli vyrazit si na ostrůvky Gili. Řidič je měl vyzvednout v 6:30. Nevyzvedl. Nechal je čekat na ulici pomalu hodinu. Přijel, smál se a ujistil nás, že je všechno úplně v pohodě a loď se stíhá. No..ještě se nehlásili.

 

Příběh č. 7 – O ceremoniích.

Na závěr musím být spravedlivá. Samozřejmě ne všichni Balijci to mají s prací takhle. Tak třeba Wayan nebo Gede jsou, dokonce bych řekla, extra spolehliví. S čím je ale potřeba počítat i u nich, jsou ceremonie. Jakmile se koná větší ceremonie, tak se prostě nepracuje. Hosti – nehosti, příjezdy – nepříjezdy, výlety – nevýlety. Přes ceremonii vlak nejede. A tak si jdu právě zaškrtat do kalendáře všechny ty důležitý!!!

 

 

A vy se mějte hezky!

 

Klára

 

 

2 thoughts on “Zaměstnanci roku

  1. Tak to je krása, velmi pěkně jsi to vystihla! Musíš být obrněná velkou trpělivostí a tolerancí. Já nevím, jak bych zvládala takovou spolupráci. Ale vlastně jo, musela by se řídit starým známým:,, když nejde o život, tak jde o ………,,

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s