Kdo se bojí, nesmí do pra-lesa!

Tak a dneska mám pro vás ale řádný dobrodrůžo! Rozhodla jsem se totiž pro návštěvu místního národního parku. Všude na internetu psali že to je easy procházka, tak jsem od toho nečekala nic extra, ale vyrazila jsem. A něco vám řeknu…na internetu se ale fakt děsně kecá!

Ze začátku byla cesta opravdu vycházková. Mírná, upravená a na můj vkus vlastně až nudná. Potkávala jsem spoustu lidí různého věku a nikdo nevypadal zničenej. Chvilku jsem tak i uvažovala, jestli to neotočit.

Když najednou – rozcestník.

A vyberte si. Buď můžete pokračovat po cestě a nebo se vydat stezkou v lese. No a vám už je teď asi jasný, že po tý cestě já jsem nešla. Tamtudy totiž pokračovali jenom a pouze důchodci. Párek mladých Francouzek kolem dvacítky (prostě něco jako já :D) navíc zrovna taky zabočil na stezku. Nebylo o čem přemýšlet.

A dobrodrůžo začíná.

Stezka se totiž vyloženě obratem změnila v krpál jako blázen, na podlejzání a přelejzání padlých stromů, všudypřítomný pavučinky a další podobný pralesní srandy. Což o to. Nahoře byl za odměnu výhled bez přehánění až do Vietnamu a zas až tak náročný to taky nebylo. Mohlo mi teda být trochu divný, že Francouzky (měly trochu náskok, ale  pochopitelně pouze a jenom díky mé fotografické vášni) to po chvíli otočily a vzaly to stejnou cestou radši zase dolu na tu ,,důchodcovskou“, ale říkám si – jsou měkký (kdežto já jsem Amazonka, že jo 😀), je třeba jim ukázat, zač je toho sudeťák! A pokračuju stezkou dál. Ta se prakticky okamžitě změnila na (pro změnu) sešup jako blázen, kdy bylo na některých místech nataženo dokonce až lano pro slanění a kde chvílemi cesta zmizela úplně. Kolem dokola bylo ke všemu obecně hodně živo! Tedy nejen, že jsem málem narazila hlavou do žlutýho stromovýho hada (!!!!), ale každou chvíli jsem měla pocit, že mě něco pozoruje (a taky jsem to pořád dost blízko slyšela). Nevím přesně, co tu žije, ale povím vám – nic moc pocit, když jste úplně sami hluboko v pralese. Uklidňuju se vždycky tím, že predátora přece neslyšíš. To je prostě fakt. Říkali na National Geographic. Takže je to pravda. I přes tohle sebepřesvědčování ale proběhly okamžiky, kdy jsem se dolu těšila poměrně výrazně a tak jsem byla ráda, že jsem se po dvou hodinách šplhání octla konečně v cíli. Aby byl zážitek dostatečně silný, na závěr na mě ještě pro formu zaútočila smečka psů, před kterou mě s bezzubým úsměvem a klidem v duši, zachránila další plešatá mniší babička. Začínám mít pro ně asi slabost.

Suma sumárum – krásná 8 km dlouhá lesní ,,vycházka“, završená ještě dvoukilometrovým silničním pochodem do ubytování, protože tuk tuk v nedohlednu, jedna podezřelá kráva (co mě asi kilometr sledovala) a poslušně hlásím, že jsem zase doma!!! Uchozená, zaprášená, prostě zrychtovaná jako samice, ale zážitek neopakovatelnej. A proto doporučuju! Jednou v životě a minimálně ve dvou 🙂.

Užijte si víkend!

P.S. Ten had prej byl jedovatej jen trochu. No…hned je mi líp.

P.P.S. Jo, byla jsem až tam na tom kopci a úplně nahoře! Doufám, že slyšíte to plácání na rameno.

2 thoughts on “Kdo se bojí, nesmí do pra-lesa!

  1. Po delší době jsem si přečetla tvé vyprávění o cestování po Kambodži. Jako vždy to přečtu jedním dechem. Držím palce, aby vše vyšlo dle tvého přání. Zdravím Dáša.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s